Světonázor, který potřebujeme

Nikdo jiný než Fritjof Capra o níže diskutované knize „Designing Regenerative Cultures“ řekl: „Tato kniha je cenným příspěvkem do diskuse o světovém názoru, který potřebujeme utvářet celou naši kulturu tak, aby se regenerovala a neničila. "

Recenze od Bobbyho Langera

Čímž Fritjof Capra shrnul daný úkol: „formovat celou naši kulturu tak, aby se regenerovala a neničila sama sebe.“ Důraz je kladen na „celou kulturu“. Žádný člověk, žádná organizace nemohla splnit tento mamutí úkol. A přece to tak musí být, pokud nechceme skončit v tom největším neštěstí, jaké si lze představit, které jednou lidstvo dostihne.

Správné otázky místo správných odpovědí

Daniel Christian Wahl (DCW) zkoumal tento obrovský úkol ve své knize. Ne proto, že ví, jak na to, ale proto, že alespoň velmi dobře ví, jak to nefunguje: s byznysem jako obvykle. Jeho počin nakonec spočívá v intelektuální duplicitě: na jedné straně analyzovat zajeté cesty omylů a spolehlivé destrukce a na druhé straně popsat prostředky a metody, jimiž se lze vyhnout tomu prvnímu. Nejdůležitější metodu lze shrnout do slavné Rilkeho věty: „Pokud žijete otázkami, můžete se postupně, aniž si to uvědomujete, dožít odpovědí podivného dne.“ Nejde tedy o to dávat správné odpovědi, ale ptát se správné otázky. Pouze když se nám podaří změnit směr, kterým se ubíráme do budoucnosti, lze dosáhnout užitečných úspěchů. Jedno čínské přísloví popisuje, co se stane, když to neuděláme: "Pokud nezměníme směr, pravděpodobně skončíme přesně tam, kam jdeme."

Ale má vůbec cenu měnit směr, abychom zachovali kulturní výdobytky lidstva? Tato otázka, která pravděpodobně pohání celé transformační hnutí po celém světě, se objevuje znovu a znovu. DCW má jasnou odpověď:

"Nevíme, že by nějaký jiný druh psal básně nebo skládal hudbu, aby odrážel poutavou emoci, kterou nazýváme láska, ani nevíme, jak se u sekvoje cítí plynutí ročních období nebo jak tučňák císařský subjektivně cítí první paprsky." slunce zažilo antarktickou zimu. Ale není na druhu, který může klást takové otázky, něco, co by stálo za to chránit?"

Čtyři postřehy pro budoucnost, kterou stojí za to žít

Všemi kapitolami se jako červená nit táhne jeden z autorových základních poznatků: totiž že nemůžeme vědět, co přijde. Reálnou šanci máme jen tehdy, budeme-li ochotni se s touto nejistotou spolutvůrce vypořádat a své chování neustále přelaďovat. K prvnímu se připojuje druhý pohled. Je to kopírováno z přírody: to, co je třeba vytvořit, je živý, regenerační proces, který podporuje život do posledního detailu. Protože příroda je život, který podporuje život. A za vzor je třeba brát i přírodu s třetím principem: totiž že – jakkoli je velká a jakkoli univerzální, jak jsou její zákony – nefunguje v monopolech, ale v malých, místních a regionálních sítích, sítích uvnitř sítě v sítích. Co potřebujeme, píše DCW, je „citlivost na měřítko, jedinečnost místa a místní kulturu“. A: „Musíme si vážit tradičních místních znalostí a kultury, aniž bychom upadli do pastí oživujícího se radikálního regionalismu a místní úzkoprsosti... Systémové zdraví jako vznikající rys regenerativních kultur se objevuje, když se lokálně a regionálně adaptované komunity učí, v rámci díky „příznivým omezením“ a příležitostem daným ekologickými, sociálními a kulturními podmínkami jejich místního bioregionu prosperovat v kontextu globální spolupráce.“

Čtvrtý princip je neoddělitelný od těchto tří: princip předběžné opatrnosti, který začíná přípravou na měnící se okolnosti, které mohou kdykoli nastat. DCW však také chápe preventivní opatření jako postoj, se kterým se kreativním způsobem vyrovnáváme se světem. „Naléhavě potřebujeme Hippokratovu přísahu pro design, technologii a plánování: Neubližujte! Abychom převedli tento etický imperativ v činy, potřebujeme salutogenní (zdraví podporující) záměr za veškerým designem, technologií a plánováním: musíme navrhovat pro lidi, ekosystémy a zdraví planety.“ Takový design „uznává neoddělitelné spojení mezi lidským, ekosystémovým a planetárním zdravím“. Abychom se tam dostali, musí být meta-design, „příběh odloučení“, změněn na „příběh vzájemného bytí“; Design je místo, kde se setkává teorie a praxe.

Jednejte s pokorou a vědomím budoucnosti

Na základě těchto úvah a analýz vzniká na cca 380 stranách jakási sada nástrojů pro konverzi západní průmyslové kultury. Za tímto účelem DCW vyhodnotila všechny intelektuální a praktické přístupy posledních desetiletí a zahrnula je do svých úvah. Tolik se toho již děje po celém světě na všech kontinentech. Nyní jde o to spojit všechny tyto snahy ve společný proces, aby se dal do pohybu „velký obrat“, jak to nazvala Joana Macy.

V důsledku toho DCW pro každou kapitolu vyvinulo sadu otázek, které mají poskytnout podporu při vzdát se statického aktuálního stavu příslušného tématu a převést jej na udržitelný proces: chemicko-farmaceutický průmysl, architektura, urbanistické a regionální plánování , průmyslová ekologie, komunitní plánování, zemědělství, firemní a produktový design. Neboť „systémové myšlení a systémové zásahy jsou potenciálními protilátkami proti nezamýšleným a nebezpečným vedlejším účinkům staletí zaměřených na redukcionistickou a kvantitativní analýzu založenou na narativu odloučení“. Klíčová otázka pro dosažení nepostradatelné „transformační odolnosti“ zní: „Jak můžeme tváří v tvář nepředvídatelnosti a nekontrolovatelnosti komplexních dynamických systémů jednat s pokorou a vědomím budoucnosti a aplikovat perspektivní a transformační inovace?“

Ve skutečnosti je něco ulehčujícího vědomí, že na naléhavé otázky naší doby nemusíme dávat definitivní odpovědi, nebo bychom je dávat vůbec neměli. „Tím, že otázky prožijeme společně,“ píše DCW, „spíše než setrváváním v definitivních odpovědích a trvalých řešeních se můžeme vzdát snahy znát svou cestu vpřed.“ Nakonec má jeho kniha na čtenáře několik účinků: Ulevuje, inspiruje. , poučné, nadějné a zároveň zaměřené na praxi - na knihu docela dost.

Daniel Christian Wahl, Shaping Regenerative Cultures, 384 stran, 29,95 eur, Phenomen Verlag, ISBN 978-84-125877-7-7

Daniel Christian Wahl (DCW) zkoumal tento obrovský úkol ve své knize. Ne proto, že ví, jak na to, ale proto, že alespoň velmi dobře ví, jak to nefunguje: s byznysem jako obvykle. Jeho počin nakonec spočívá v intelektuální duplicitě: na jedné straně analyzovat zajeté cesty omylů a spolehlivé destrukce a na druhé straně popsat prostředky a metody, jimiž se lze vyhnout tomu prvnímu. Nejdůležitější metodu lze shrnout do slavné Rilkeho věty: „Pokud žijete otázkami, můžete se postupně, aniž si to uvědomujete, dožít odpovědí podivného dne.“ Nejde tedy o to dávat správné odpovědi, ale ptát se správné otázky. Pouze když se nám podaří změnit směr, kterým se ubíráme do budoucnosti, lze dosáhnout užitečných úspěchů. Jedno čínské přísloví popisuje, co se stane, když to neuděláme: "Pokud nezměníme směr, pravděpodobně skončíme přesně tam, kam jdeme."

Ale má vůbec cenu měnit směr, abychom zachovali kulturní výdobytky lidstva? Tato otázka, která pravděpodobně pohání celé transformační hnutí po celém světě, se objevuje znovu a znovu. DCW má jasnou odpověď:

"Nevíme, že by nějaký jiný druh psal básně nebo skládal hudbu, aby odrážel poutavou emoci, kterou nazýváme láska, ani nevíme, jak se u sekvoje cítí plynutí ročních období nebo jak tučňák císařský subjektivně cítí první paprsky." slunce zažilo antarktickou zimu. Ale není na druhu, který může klást takové otázky, něco, co by stálo za to chránit?"

Čtyři postřehy pro budoucnost, kterou stojí za to žít

Všemi kapitolami se jako červená nit táhne jeden z autorových základních poznatků: totiž že nemůžeme vědět, co přijde. Reálnou šanci máme jen tehdy, budeme-li ochotni se s touto nejistotou spolutvůrce vypořádat a své chování neustále přelaďovat. K prvnímu se připojuje druhý pohled. Je to kopírováno z přírody: to, co je třeba vytvořit, je živý, regenerační proces, který podporuje život do posledního detailu. Protože příroda je život, který podporuje život. A za vzor je třeba brát i přírodu s třetím principem: totiž že – jakkoli je velká a jakkoli univerzální, jak jsou její zákony – nefunguje v monopolech, ale v malých, místních a regionálních sítích, sítích uvnitř sítě v sítích. Co potřebujeme, píše DCW, je „citlivost na měřítko, jedinečnost místa a místní kulturu“. A: „Musíme si vážit tradičních místních znalostí a kultury, aniž bychom upadli do pastí oživujícího se radikálního regionalismu a místní úzkoprsosti... Systémové zdraví jako vznikající rys regenerativních kultur se objevuje, když se lokálně a regionálně adaptované komunity učí, v rámci díky „příznivým omezením“ a příležitostem daným ekologickými, sociálními a kulturními podmínkami jejich místního bioregionu prosperovat v kontextu globální spolupráce.“

Čtvrtý princip je neoddělitelný od těchto tří: princip předběžné opatrnosti, který začíná přípravou na měnící se okolnosti, které mohou kdykoli nastat. DCW však také chápe preventivní opatření jako postoj, se kterým se kreativním způsobem vyrovnáváme se světem. „Naléhavě potřebujeme Hippokratovu přísahu pro design, technologii a plánování: Neubližujte! Abychom převedli tento etický imperativ v činy, potřebujeme salutogenní (zdraví podporující) záměr za veškerým designem, technologií a plánováním: musíme navrhovat pro lidi, ekosystémy a zdraví planety.“ Takový design „uznává neoddělitelné spojení mezi lidským, ekosystémovým a planetárním zdravím“. Abychom se tam dostali, musí být meta-design, „příběh odloučení“, změněn na „příběh vzájemného bytí“; Design je místo, kde se setkává teorie a praxe.

Jednejte s pokorou a vědomím budoucnosti

Na základě těchto úvah a analýz vzniká na cca 380 stranách jakási sada nástrojů pro konverzi západní průmyslové kultury. Za tímto účelem DCW vyhodnotila všechny intelektuální a praktické přístupy posledních desetiletí a zahrnula je do svých úvah. Tolik se toho již děje po celém světě na všech kontinentech. Nyní jde o to spojit všechny tyto snahy ve společný proces, aby se dal do pohybu „velký obrat“, jak to nazvala Joana Macy.

V důsledku toho DCW pro každou kapitolu vyvinulo sadu otázek, které mají poskytnout podporu při vzdát se statického aktuálního stavu příslušného tématu a převést jej na udržitelný proces: chemicko-farmaceutický průmysl, architektura, urbanistické a regionální plánování , průmyslová ekologie, komunitní plánování, zemědělství, firemní a produktový design. Neboť „systémové myšlení a systémové zásahy jsou potenciálními protilátkami proti nezamýšleným a nebezpečným vedlejším účinkům staletí zaměřených na redukcionistickou a kvantitativní analýzu založenou na narativu odloučení“. Klíčová otázka pro dosažení nepostradatelné „transformační odolnosti“ zní: „Jak můžeme tváří v tvář nepředvídatelnosti a nekontrolovatelnosti komplexních dynamických systémů jednat s pokorou a vědomím budoucnosti a aplikovat perspektivní a transformační inovace?“

Ve skutečnosti je něco ulehčujícího vědomí, že na naléhavé otázky naší doby nemusíme dávat definitivní odpovědi, nebo bychom je dávat vůbec neměli. „Tím, že otázky prožijeme společně,“ píše DCW, „spíše než setrváváním v definitivních odpovědích a trvalých řešeních se můžeme vzdát snahy znát svou cestu vpřed.“ Nakonec má jeho kniha na čtenáře několik účinků: Ulevuje, inspiruje. , poučné, nadějné a zároveň zaměřené na praxi - na knihu docela dost.

Daniel Christian Wahl, Shaping Regenerative Cultures, 384 stran, 29,95 eur, Phenomen Verlag, ISBN 978-84-125877-7-7